Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Balet Národního divadla sezona 2001/2002

Info - Tisknout - Poslat(@) - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

Kdo bude vítěz letos?  NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
 Nejlepší: Tablo - Školní časopis na webu - Školní webové stránky - Třídní stránky - Profesorské stránky

HISTORIE

Baletní soubor Národního divadla zaujímá ve vývoji českého baletního umění roli největšího a nejlépe obsazeného ansámblu v České republice.S jeho založením v roce 1883 vzniká tradice českého profesionálního tance.Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, který se v Národním divadle podílel na spolupráci s operou a v roce 1884 uvedl první baletní novinku Hašiš, ke kterému sám napsal libreto i sestavil choreografii.Soubor měl v počátcích přes 20 členů, z toho 3 sólistky a vynikajícího tanečníka Augusta Bergera, který se rok poté stal vedoucím baletu.V této funkci August Berger setrval do roku 1900 a po 12-ti letech se do Národního divadla opět vrátil. Z jeho velkých zahraničních působišť jmenujme alespoň Drážďany, Varšavu a newyorskou Metropolitní operu. Jako choreograf nebyl August Berger průkopníkem nových směrů, ale zastáncem okázalých produkcí typu Excelsior, který se také stal jeho divácky nejúspěšnější produkcí a dočkal se celkem 210-ti repríz. Své místo v repertoáru měly i klasické tituly jako Giselle, Copélia nebo Labutí jezero, jehož 2.akt byl proveden v roce 1888 poprvé mimo hranice Ruska.Nezapomínalo se ani na představení určená dětskému divákovi, např.Štědrovečerní sen, Pohádka o nalezeném štěstí nebo Bajaja.August Berger zároveň rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu a do Národního divadla přivedl italské primabaleríny. Ale stále vedle umělecky vyspělé opery a činohry hrál balet jen podřadnou roli.
Bergerovým nástupcem se stal Achille Viscusi, představitel italské školy, který v Národním divadle působil v letech 1900-1912.Během svého angažmá nastudoval např. poprvé celé Labutí jezero a Louskáčka, do naší baletní historie se však zapsal především jako první choreograf jevištně vypravených Slovanských tanců.
Po druhém, méně významném působení Augusta Bergera byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský. A s jeho nástupem v roce 1923 převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vznikly české novinky Istar, Doktor Faust a Kdo je na světě nejmocnější. Častým hostem Národního divadla se stala tanečnice ruského původu Jelizaveta Nikolská.
Dalším vedoucím baletu se v roce 1927 stal Jaroslav Hladík.V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík , který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem v letech 1936-1940.Po té mu byly z politických důvodů dávány jen malé příležitosti.V Národním divadle uvedl světové premiéry Špalíčku, Krále Lávry, k němuž sám napsal libreto, a Krysaře.
Velký umělecký vzestup přinesla baletu Národního divadla éra Saši Machova, který nastoupil v roce 1946.Saša Machov, vlastním jménem František Maťha, byl žákem Jelizavety Nikolské.Byl to vynikající dramaturg, choreograf i režisér, který během krátké doby dokázal zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností. Výsledkem bylo obecné uznání a společenská prestiž. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily domácí novinky Viktorka a Filosofská historie, a Prokofjevovy balety Popelka a Romeo a Julie. Politický nátlak v roce 1951 dovedl Sašu Machova k dobrovolnému odchodu ze života.
Po jeho smrti vedli baletní soubor sóloví tanečníci. Prvním z nich byl Vlastimil Jílek, který nastudoval např. domácího Jánošíka a Švandu dudáka. O čtyři roky později nastoupil na jeho místo Antonín Landa a po jeho krátkém působení se vedoucím baletu stal Jiří Němeček. Pod jeho vedením se stal balet Národního divadla rovnocenným partnerem činohry a opery.Jeho inscenace vynikali pevnou dramatickou stavbou a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů nebo Othello.Od 60.let se v repertoáru objevují modernější kratší díla jako např.Marnotratný syn, Svědomí, Meteor, Podivuhodný mandarín, Don Juan Richarda Strausse, nebo zpracování melodramatu Médea.Mezi interprety této doby patřili slavní sólisté Miroslav Kůra a Olga Skálová, později Marta Drottnerová a Vlastimil Harapes.Vedle vynikajících českých choreografů spolupracoval s Národním divadlem i Jurij Grigorovič, který v roce 1963 nastudoval Legendu o lásce, a Nataša Dudinská.
V roce 1970 se stal šéfem baletu Emerich Gabzdyl a uvedl zde např. Svěcení jara, Lowiczské tance a Ondráše. V tu dobu také Miroslav Kůra přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie, která dosáhla 255-ti repríz a byla i zfilmována.
V letech 1974-1978 vedl balet Národního divadla Miroslav Kůra, z jeho choreografií jmenujme alespoň Šípkovou Růženku, Stvoření světa, Carmen, Popelku nebo baletně ztvárněnou suitu Radúz a Mahulena.V roce 1978 se do vedení vrátil Jiří Němeček a setrval zde až do listopadu 1989. V 80.letech se na repertoár zařadily nově vzniklé balety Čas člověka, Kytice, Macbeth, Labyrint a jiné. Častěji byli zváni zahraniční choreografové jako Jurij Grigorovič nebo Alicia Alonso. V tomto období zde působili sólisté Jiří Horák, Luboš Hajn, Jan Kadlec, Ján Nemec ,Nelly Danko a další.
Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes.Stálým choreografem se stal Libor Vaculík, který spolu s hostujícím režisérem Jozefem Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního moderního baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží.V roce 1993 byl poprvé uveden Malý pan Friedemann a Psycho, o rok později životní příběh významného skladatele Čajkovskij, dále osobitá verze baletu Coppélia a Isadora Duncan, a konečně komediální balet Někdo to rád…Z tradičního repertoáru zůstala Giselle, Šípková Růženka, Louskáček, Labutí jezero, Romeo a Julie a obnovená vzpomínka na Sašu Machova Popelka.Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly za Západu, např.Choreografie z Nizozemí nebo Amerikana.V roce 2000 byla uvedena premiéra baletního večeru Jiřího Kyliána Sinfonietta a Dítě a kouzla.

REPERTOÁR
AMERIKANA II
Po velmi úspěšném uvedení baletního večera Amerikana v roce 1995 se na scéně Národního divadla objevuje druhé představení americké neoklasiky Amerikana II. Cílem je seznámit diváky s tvorbou nejvýznamnějších amerických choreografů 20.století. Stejně tak jako v roce 1995 se setkáváme s choreografiemi Alvina Aileyho a George Balanchina, přibylo dílo Glena Tetleyho. Jednotlivé choreografie jsou velmi rozdílné, ale spojuje je pohybová dynamika a citové napětí. Je zde zachován tanec na špičkách jako podstatný znak klasické baletní techniky, ale obohacený o moderní vyjadřovací prostředky a jazzové prvky.Setkáváme se s novými krokovými variacemi, které vytvářejí velmi odlišný styl tance, který dokáže perfektně vyjádřit výraz určité nálady.
První choreografií je The River (Řeka) Alvina Aileyho, která vznikla na základě spolupráce s hudebním géniem Dukem Elingtonem.Je jednou z mála prací, kterou Alvin Ailey netvořil pro svůj baletní soubor , ale pro American Ballet Theatre.Dílo je oslavou zrození, života a znovuzrození.Tancem je zde vyjádřena síla a krása řeky, jejího toku od pramene až po ústí do moře.
Sphinx (Sfinga) je dílem Glena Tetleyho, který v ní osobně interpretuje hru Jeana Cocteaua Pekelný stroj v doprovodu hudby Bohuslava Martinů.Balet je založen na řeckém mýtu o bytosti, která má hlavu a prsa ženy, tělo psa, ocas hada, křídla ptáka, tlapy lva a lidský hlas.V řecké mytologii Sfinga střežila přechod nad Thébami a zabíjela všechny pocestné, kteří nedokázali zodpovědět její hádanku.Tento příběh posloužil jako základ pro četné romány, hry, balety a jevištní inscenace.Sfinga, unavená nesmrtelností, na sebe bere podobu mladé ženy, která je plná touhy zamilovat se do člověka.Její společník, Anubis, egyptský bůh mrtvých se šakalí hlavou, ji varuje před následky, ale ona po Oidipovi tak touží, že když mu dává svou hádanku, říká mu i odpověď.Oidipus může pokračovat do Théb k naplnění svého vlastního zlověstného osudu, ale Sfinga ho navždy ztrácí i se svou lidskou podobou. Podle tohoto příběhu vytvořil Glen Tetley silný komorní balet plný emocí pro 3 postavy-Sfingu, Oidipa a Anubise.
Tarantella, choreografie George Balanchina, je živý vášnivý neapolský lidový tanec, který vyžaduje mrštné nohy a dobrý dech.Melodická hudba Louise Gottschalka napodobuje italskou národní píseň.I když tančí jen dva tanečníci není to klasický pas de deux (tanec pro dva, kde se partneři navzájem podpírají).Úlohu muže charakterizují velké skoky pokrývající prostor a otočky, u ženy jsou to rychlé změny směru a pružné malé krůčky.Oba tanečníci při tom vesele usmívají, luskají na prsty a hrají na tamburínu, která se rozeznívá o ruku špičku nohy a bok.Je to velmi temperamentní a vzrušující klasické dílo.
Who cares? (Co na tom záleží?) je název druhého díla George Balanchina, ale také písně, kterou v roce 1931 složil George Gershwin se svou manželkou.14 Gershwinových skladeb, které nepostrádají svou klasickou svěžest, doprovází tance jednoho tanečníka, tří dívek a sboru.
Amerikana II je skutečně velkým zážitkem a především „osvěžením“ pro diváky (myslím si, že ale i pro tanečníky), kteří jsou zvyklí na tzv.rusko-francouzskou školu. Americká choreografie se velmi liší v pohybu i v pojetí, je zde odlišná práce nohou, způsob držení pozic i práce paží. Nejvíce mě zaujalo dílo Alvina Aileyho, ve kterém nechybí ani humor.Také jsem ocenila, že i sboristé zde dostávají příležitosti, jaké jim klasický repertoár většinou neposkytuje a mohou se tak ukázat v úplně jiném světle.

DÍTĚ A KOUZLA
Ravelova opera Dítě a kouzla je ojedinělou hudební kompozicí a Jiří Kylián na tuto lyrickou fantazii vytvořil balet inspirovaný dílem spisovatelky Colette. Choreografie Dítě a kouzla je netypickou prací Jiřího Kyliána, neboť je tzv.dějovým baletem. Děj je dokonce srozumitelnější než v leckteré činohře, pohybem lze totiž vyjádřit i nejjemnější hnutí mysli.
Malý chlapec se odmítá učit a poslouchat svou maminku, ale dokáže promlouvat s věcmi, které ho obklopují.Matka se ho snaží přimět k učení, ale chlapec odhazuje knihy a ničí vše, co ho v místnosti obklopuje.Náhle chlapcův pokoj ožívá a všechny věci se staví na odpor. Židle a křeslo ho shazují a nenechají ho sedět, hodiny se zlobí a poděšeně bijí, oblíbený hrnek si ho nevšímá a namlouvá si konvičku…Když vychází měsíc s hvězdami, chlapec je odvlečen do noční zahrady. Kočky a další zvířátka se náhle proměnily v příšery a chtějí se malému chlapci pomstít za všechno jeho zlobení a špatné zacházení. Nevědí totiž, že jeho uličnictví je jen hrou malého dítěte, které si své chování ještě úplně neuvědomuje. Když chlapec z upřímného soucitu osvobodí a ošetří veverku , která uvízla v kleci , všichni kolem poznají, že má chlapec dobré srdce a volají s ním maminku.V láskyplné náruči pak malý chlapec nejde klid a bezstarostný spánek.
Dítě a kouzla je nádhernou pohádkou, vhodnou pro dětského diváka.Byla jsem nadšena neuvěřitelnými výtvarnými a pohybovými nápady. Kromě technické náročnosti je zde kladen velký důraz na tělesný výraz tanečníků. Myslím, že tanečníci perfektně zvládli tyto velmi náročné role, např.koketní čínský hrnek, těžkopádná čajová konvice nebo démonické a nebezpečné můry.Ale nejlépe ztvárněná byla podle mě role vážky v podání Zuzany Pokorné a role groteskního učitele, kterého zatančil Alexander Katsapov.

LABUTÍ JEZERO
Labutí jezero patří k nejslavnějším a nejznámějším klasickým baletním titulům a je součástí repertoáru všech světových scén.Tato německá pohádka o princezně Odettě proměněné v labuť si získala nesmrtelnost díky překrásné hudbě geniálního skladatele Petra Iljiče Čajkovského a také díky původní dochované choreografii Lva Ivanova a Maria Petipy. Labutí jezero je výpravný romantický balet s vrcholnou klasickou technikou.Proto na všech scénách, kde se Labutí jezero uvádí, jsou do hlavních rolí obsazování ti nejlepší sólisté.
Příběh začíná v zámeckém parku v den narozenin prince Siegfrieda. Nešťastný princ v ranním světle vidí letící labutě a pocítí neodolatelnou touhu je následovat.Přicházejí gratulovat pozvaní hosté a přátelé. Princ dostává jako dárek samostříl, ale královna není s tímto darem spokojena, a tak jej předává kancléři.Večer po skončení oslavy zůstává princ se svou matkou v zahradě. Poté, co mu šašek tajně předá samostříl, loučí se princ s královnou a odchází za labutěmi k jezeru. Nad tajemným jezerem má ale moc zlý kouzelník Rudovous, který zaklel princeznu Odettu do podoby bílé labutě. Princ přichází k jezeru a spatří připlouvající labuť.V okamžiku, kdy ji chce zasáhnout samostřílem, se labuť začne měnit v krásnou dívku, princeznu Odettu. Okouzlený princ se pokouší k Odettě přiblížit, ale ta mu uniká. Přesto se mu podaří získat si její důvěru a oba se do sebe zamilují.Princ se dozvídá, že Odetta je zakletá princezna a že jí může vysvobodit jen věrná láska. Po chvíle se u jezera objevuje krutý Rudovous a snaží se Odettu a prince rozdělit, ale princ opět nachází svou Odettu a slibuje jí věrnost.Šťastný a zamilovaný princ se vrací domů, ale Rudovous chystá pomstu v podobě své dcery Odilie. Po čase královna pořádá na zámku ples, na kterém si má princ vybrat svou nevěstu. Ten je ale v myšlenkách neustále věrný Odettě.Během plesu se však v šlechtickém převleku a s doprovodem objevuje Rudovous. Představuje dvoru svou dceru Odilii, která prince zcela okouzlí a ten slibuje, že si ji vezme za ženu.Na tento okamžik čeká Rudovous a slaví triumf své pomsty.Princ si uvědomuje, že zradil Odettu a prchá k jezeru. Opuštěná Odetta čeká na prince, jehož miluje i přesto, že svůj slib věrnosti nedodržel. Princ prosí Odettu o odpuštění a chce si ji odvést na zámek, v tom se jim připlete do cesty Rudovous a dochází k souboji na život a na smrt. Protože princ porušil přísahu, musí se Odetta vrátit do své labutí podoby a zůstat na věky zakletá.Rudovous hyne v paprscích vycházejícího slunce a princ zůstává na břehu jezera sám.
Přeměna dívky v bílou labuť je důvěrně známá z literární předlohy F.de la Motté Fougéa nazvané Ondine, dále ze stejnojmenné ruské pověsti zpracované spisovatelem Žukovským nebo z díla J.Musausa publikovaného pod titulem Labutí rybník. Podobná tématika se objevuje i v pohádkách Hanse Christiana Andersena pod názvem Dcera krále bažin, ve které je Odetta zakleta svou macechou a pouze pozemská láska ji může buď osvobodit, nebo dočista zničit. Fenomenální hudební skladatel Petr Iljič Čajkovský, jeden z hlavních představitelů ruské romantické školy orientované k francouzské kultuře , se také nechal zlákat tajemstvím pohádek a nekonečným konfliktem mezi pozemskou láskou a nesmrtelností. V roce 1871 při návštěvě své sestry v Kamence připravil pro příležitost letní zábavy dětský jednoaktový balet na téma Labutí jezero. Na počátku léta roku 1875 obdržel Čajkovský od vedení Carského divadla v Moskvě objednávku na hudbu pro celovečerní balet Labutí jezero.I přes značné vytížení a neustálý nedostatek času přijal tuto zakázku a pracoval na ní celý rok. Nejslavnější romantický balet Labutí jezero byl poprvé uveden ve Velkém divadle v Moskvě dne 20.dubna 1877. Avšak původní dějová zápletka i choreografie se velmi lišily od současného pojetí. Ale premiéra se nesetkala s očekávaným ohlasem. Labutí jezero procházelo velkými změnami, až v roce 1895 bylo uvedeno v choreografii Maria Petipy (1.a 3.jednání) a Lva Ivanova (2.a 4.jednání) a dočkalo se velkého úspěchu.
V Národním divadle bylo Labutí jezero, přesněji jen jeho část, uvedeno v únoru roku 1888.Tehdejší choreograf Augustin Berger uvedl druhé jednání baletu v koncertu ze skladeb Petra Iljiče Čajkovského, nastudovaného na počest skladatelovy návštěvy v Praze. V roce 1907 se na scéně Národního divadla poprvé objevilo Labutí jezero jako kompletní balet, upravený baletním mistrem Achille Viscusim. Labutí jezero se nadále vyvíjelo pod rukama vynikajících choreografů a za posledních 20 let neopustilo scény Národního divadla ani na jednu sezónu. Nyní nabízí balet Národního divadla divákům verzi z roku 1996, tentokrát z rukou významné české tanečnice, choreografky a pedagožky Růženy Mazalové a uměleckého šéfa baletu Vlastimila Harapese.Tato inscenace vychází z odkazu Lva Ivanova a Maria Petipy a vychází také z choreografie německého Ericha Walter, jehož asistentkou a dlouholetou spolupracovnicí byla právě Růžena Mazalová.
Opravdovou technickou i uměleckou hodnotu tohoto díla již dávno prověřil čas a rozhodl, že balet Labutí jezero zůstává i se vstupem do nového tisíciletí jedním z pevných základů světového repertoáru.A myslím, že jeho provedení na scéně Národního divadla, se díky kvalitnímu podání předních sólistů,může srovnávat s prestižními výkony světových scén.

LOUSKÁČEK
Balet Petra Iljiče Čajkovského Louskáček patří mezi stálice repertoáru baletních souborů. Libreto vychází z pohádky německého spisovatele Hoffmanna, který se vedle kariéry státního zaměstnance stal i významným umělcem. V roce 1814 začal publikovat pohádky a o 2 roky později vydal své dílo Louskáček a myší král, později přepracované francouzským spisovatelem Alexandrem Dumasem.
Pohádka začíná v malém německém městečku o vánočních svátcích. V domě Štalbaumových se scházejí přátelé a mezi nimi je i rada Drosselmayer, kmotr Štalbaumových dětí Marie a Frice.Připravil si pro své malé kmotřence nádherný dárek, směšnou hračku louskáčka, který snadno louská oříšky. Děti nedočkavě čekají až spatří vánoční stromeček a dárky. Vytoužený okamžik nastává a přede všemi se otvírá pohled na nazdobený stromek. Náhle se v masce kouzelníka objevuje dětmi nepoznaný Drosselmayer. Děti jsou nadšeny schopností neznámého hosta oživovat jejich hračky, ale nakonec si Drosselmayer sundává masku a Marie s Fricem v něm poznávají svého kmotra.Marie si touží hrát s kouzelnými oživenými hračkami, ty však už byly pryč.Aby Drosselmayer Marii potěšil daruje jí směšnou a neforemnou hračku - louskáčka. Mariin bratr Fric, ale nechtěně hračku rozbije a jeho sestra je opět nešťastná, něžně konejší svého polámaného louskáčka a opatrně ho uspává. Fric s kamarády si oblékli myší masky a škádlí zarmoucenou Marii.Z vedlejšího pokoje se vracejí hosté, tancují poslední slavnostní tanec a poté všichni odcházejí. Je noc a pokoj s vánočním stromečkem je ozářen měsíčním světlem.Marie přemohla strach a přišla se sem podívat na nemocného louskáčka. V křesle usíná a zdá se jí nádherný sen, v němž je Drosselmayer nejen hodným kmotrem, ale i skutečným kouzelníkem. Mávnutím jeho ruky se vše kolem proměňuje, vánoční stromek začíná růst a spolu s ním začínají ožívat i hračky.Najednou se objevují myši se svým myším králem a hračky jsou vyděšené. Pouze vynalézavost a odvaha louskáčka všechny zachrání. Seřazení cínoví vojáčci se směle pouští do bitvy s myší armádou. Marie se děsí nebezpečí, které hrozí jejímu milému louskáčkovi, a tak jí Drosselmayer podává zapálenou svíci a Marie ji hází mezi myši. Myši se rozprchnou do všech stran a bojiště se vyprázdní.Jenom louskáček zůstává ležet na zemi a Marie mu spěchá na pomoc. Stává se zázrak – hráčka se před jejíma očima proměňuje v krásného prince, který jí jde naproti. Zdi domu se rozestupují a Marie s přáteli se ocitá u pohádkového vánočního stromku pod hvězdným nebem. V kouzelném tanci víří lehoučké sněhové vločky. Marii a prince k sobě vábí třpytivá hvězda na špičce stromu, oba nasedají do kouzelné loďky a vydávají se vzhůru ke hvězdě.Loďka vplouvá do vánoční země, ale náhle ji dohánějí myši.Princ se s nimi opět pouští do boje a poráží myšího krále.Všichni vesele oslavují vítězství a Marie s princem jsou šťastni…Ale vše to byl pouze kouzelný sen.Marie se probouzí doma u stromečku a na jejím klíně leží hračka louskáček.
Tento příběh o sváteční atmosféře Štědrého večera, zaujal tehdejšího ředitele carských divadel natolik, že si objednal u Petra Iljiče Čajkovského hudbu k dvouaktovému baletu pro Mariinské divadlo v Petrohradě. Ačkoliv hudbu k baletu Louskáček připravoval v době velkého duševního utrpení, dokázal se od svých problémů odpoutat a přenést se do bezstarostného světa malých dětí.Veřejnost se s Čajkovského hudbou seznámila poprvé v podobě koncertní suity v březnu 1892 v Petrohradě, kde ji přijali s nesmírným nadšením. Zatímco Čajkovský pracoval na základě ruského překladu německé Hoffmannovy pohádky, francouzský choreograf Marius Petipa napsal scénář s přihlédnutím k upravené verzi Alexandra Dumase.Po dokončení prvního obrazu Marius Petipa onemocněl a dostudováním byl pověřen jeho asistent Lev Ivanov, který předvedl svůj talent v tancích národů a elegantním valčíku ve 2. aktu. Jeho cit pro balet i atmosféru vyvrcholil ve scéně vloček, kterou nastudoval se 60-ti tanečnicemi, a vytvořil tak iluzi husté chumelenice.Jeho um se projevil i v závěrečném pas de deux.
Premiéra baletu Louskáček byla uvedena 6.prosince 1892 a vzbudila v odborných kruzích značné rozpaky. Za hranicemi Ruska se Louskáček objevil poprvé v našem pražském Národním divadle v roce 1908. Libretistou a choreografem byl tanečník a baletní mistr Achille Viscusi, který dbal na eleganci i noblesu tanečních gest a na působivost taneční kompozice.Od své premiéry prošel mnohými změnami v dramaturgickém i choreografickém pojetí, přesto jeho obliba u dětských i dospělých diváků stále vzrůstá. Dnes můžeme vidět Louskáčka v Národním divadle přesně tak, včetně scény a kostýmů, jak je uváděn ve Velkém divadle v Moskvě – mecce baletního umění.



MALÝ PAN FRIEDEMANN
Malý pan Friedemann je moderní balet, jehož předlohou se stala novela mistra psychologické prózy Thomase Manna. Toto kontroverzní představení je uváděno v baletním dvojvečeru spolu s hororem Psycho. Tyto dva výjimečné balety spojuje stejná myšlenka, v obou případech jsou hlavní protagonisté postiženi handicapem-v první části tělesným, ve druhé duševní poruchou plynoucí z rodinného zázemí- jenž jim nedovoluje navázat normální kontakt se společností.
Johannes Friedemann, zmrzačený v dětství nepozorností chůvy, dozrává obklopen péčí matky a starší sestry. Jeho tělesná vada-hrb, je zřejmá, ale zvykl si. Překáží však dívce, ke které Johannes pocítí náklonnost. V té chvíli si poprvé silně uvědomuje svůj handicap. Otřesen poznává, že jemu asi něha a láska nebudou dopřány, a přijme tento úděl. Čas plyne a Johannes se ve zdánlivém klidu dožívá třiceti let.Starší sestra Frederika podává Johannesovi pomocnou ruku, ale on chce víc.Odmítá soucit a uzavírá se do své staromládenecké samoty.V šedých stěnách svého pokoje utíká před skutečností do světa hudby, která mu přináší pocit uklidnění.Ve svých snech se Johannes stává zdravým a úspěšným mladým mužem, který se dokáže radovat ze života.Bohužel je to pouze sen. Frederika vracející se z ranní mše vidí už jenom smutnou, opuštěnou, hrbatou postavu svého bratra, který před ní zabouchne dveře. Celé město je vzrušeno příjezdem paní Gerdy, manželky plukovníka von Rinnlingen. Při její dopolední jezdecké vyjížďce ji poprvé uvidí také Johannes Friedemann. Malého mrzáka záhadná a drsně půvabná dáma přitahuje nejen pro společnou zálibu v hudbě. Počáteční okouzlení se mění v jeho hluboký cit. Ve svém snu Johannes zažije pomyslné milostné setkání s paní von Rinnlingen, ale přichází ráno a sen se rozplývá. Je neděle, v parku se schází společnost na zahradní slavnost, která je spojena s hudbou a tancem.Je tu i paní Gerda se svým mužem, tancují, smějí se a téměř si nevšimnou horečnatého pohledu pana Friedemanna.Všemi obdivovaný a dámami obletovaný pan von Rinnlingen využije situace k Johannesově zesměšnění. Frederika rázně ukončuje trapnou scénu.Johannes položí smyčec na struny a jeho hra je věnována paní Gerdě, která se mu odvděčí fascinovanou pozorností. Ale většího uznání se dostane šampaňskému, kterým pan von Rinnlingen hostí celou společnost. Johannes se také napije, rozhodne se skoncovat se svými sny. Jeho snový dvojník ho varuje a navrhuje návrat k hudbě a houslím. Opilý Johannes se ale chce dozvědět pravdu o svých šancích u paní von Rinnlingen.Objeví se její stín a Johannes odhodí své zábrany.Začíná prosit o její přízeň a vyznává jí svou lásku. Gerda zprvu ztrácí hlavu, ale objevuje se Johannesův hrb, její okouzlení se mění ve zhnusení a se smíchem odchází. Před očima pan Friedemanna proběhne křížová cesta jeho neradostného života. Vidí, že nemá co ztratit a klesá do chladu stříbrné hladiny.
První premiéra Malého pan Friedemann proběhla 20.května 1993 v Národním divadle. Tento dvojvečer byl znovu obnoven 1.června 2000.Tvůrčí tým složený z choreografa Libora Vaculíka a režiséra Jozefa Bednárika se stal osvědčenou dvojicí, která zaručuje vždy kvalitu a úspěch inscenace. Jozef Bednárik obdržel za toto dílo Cenu českého literárního fondu za rok 1993.Poutavou hudební koláž z děl Richarda Wagnera a lidových písní připravil Petr Malásek. Inscenace představovala nástup moderně pojatého tanečního dramatu na scénu Národního divadla.

NĚKDO TO RÁD…
Slavný americký film režiséra Billyho Wildera Někdo to rád horké z roku 1959, se stal inspirací mnoha divadelním tvůrcům.Balet Národního divadla tuto nesmrtelnou předlohu trochu nečekaně proměnil v ryze taneční komedii.
Příběh začíná v Chicagu, když se dva kabaretiéři Joe a Jerry stanou svědky vyřizování účtů zločineckého podsvětí, nastoupí rychle do vlaku směřující na Floridu v přestrojení za Josephinu a Daphne, nejnovější členky dívčí taneční skupiny Sweet Sue.Převlek je perfektní…až do té doby než se krásná sólistka Sugar zamiluje do Josephiny a letitý playboy do Daphne.Gangsteři ovšem dokonalý převlek odhalí, už není čas dále čekat a pravda musí ven. Sugar se snadno smíří s tím, že místo majitele Shell oil miluje chudého saxofonistu. Stejně tak i postarší milionář jen mávne rukou nad skutečným odhalením své snoubenky.
Vlastimil Harapes a Libor Vaculík tento poutavý příběh přizpůsobili řeči baletu. Nové ztvárnění se samozřejmě neobešlo bez menších dějových změn, to ovšem nic neubralo na humoru jednotlivých scén. Vaculíkova choreografie zahrnuje pestrou škálu od stepu přes parodii klasického baletního tréninku po efektně vystavěná show-čísla. K nejzajímavějším pasážím patří společné výstupy kabaretiérů. Travesti-role daly sólistům velkou příležitost jak se předvést docela v jiném světle.Je to zajímavá příležitost pro všechny, kteří chtějí vidět jak se princové a labutě mění v hvězdy kabaretu. V této inscenaci nejvíce vyniká Alexander Katsapov v roli 1.kabaretiéra (Daphne), který zde dokazuje svůj výjimečný talent pro ztvárnění dramatických rolí. O hudbu se postaral Petr Malásek, který použil i píseň Hany Hegerové Snad každý má to horké rád. Myslím, že nevšední pojetí baletního umění, svižné tempo a nadstandardní výkony divákům vetknou do paměti nezapomenutelný zážitek.
ONĚGIN
Puškinův legendární román o osudovém setkání lehkomyslného mladíka a horoucně milující dívky se dočkal nejrůznějších adaptací, oblíbená je především stejnojmenná opera. Národní divadlo nám ovšem nabízí Oněgina, tak jak ho ještě neznáme, jako výpravný balet.
Příběh začíná na statku Larinových, kde se slaví tradiční venkovský svátek po ukončení sběru úrody. Na louce před domem všichni tančí a veselí se. Spolu s nimi i Olga, mladší ze sester Larinových. Její sestra Taťána stojí stranou a vše pozoruje. S ostatními hosty přichází i ženich Olgy-mladý bohatý šlechtic a básník Vladimír Lenskij se svým přítelem, Eugenem Oněginem, který byl unaven jednotvárností společenského života utekl z města na venkov, kde se teď nudí. Oněginem okouzlená Taťána se smutkem sleduje zamilovaný pár, Olgu a Lenského. V noci zamilovaná Taťána nemůže usnout a píše dopis Oněginovi, kde mu přiznává svou lásku. Druhý den přichází Oněgin do zahrady a Taťána čeká na jeho odpověď. Oněgin je sice dojat jejím přiznáním, ale cit nehodlá opětovat a dopis vrací. U Larinových se opět slaví- Taťána má svátek. Ve víru tance je i Olga s Lenským, opožděně přichází Oněgin.Cit venkovské nezkušené dívky je mu na obtíž a ples ho nudí, ze všeho viní Lenského. Aby se mu pomstil začne se dvořit Olze, která s ním lehkomyslně flirtuje. Lenskij žárlí a vyzývá Oněgina na souboj. V noci se Taťáně zdá strašný sen. Pronásleduje jí přízrak, který na sebe bere podobu Oněgina a vyzývá ji k milostnému tanci.Ve snu se objevuje i Olga s Lenským a rozhněvaný Oněgin nečekaně zabíjí svého přítele. Taťána se probouzí, je den souboje. Osamělý Lenskij v předtuše své smrti vzpomíná na chvíle strávené po boku Olgy a přátel. Přicházejí sekundanti a Oněgin, který se snaží souboji ještě zabránit. Vše je marné, oba se rozcházejí, střílejí a Lenskij padá k zemi mrtev. Po několika letech se Oněgin vrací do Petrohradu a přijímá pozvání na velkolepý ples. Zde se setkává se vzdáleným příbuzným Germinem a jeho krásnou ženou, Taťánou. Oněgin na ni vzpomíná jako na dívku, která mu kdysi nestála ani za povšimnutí a okamžitě v něm vzplane láska. Když Taťánu konečně najde v soukromí, pokorně prosí o její lásku. Taťána mu ale odpoví: „Miluji Vás, přiznávám, ale mým mužem je už jiný a já ho nikdy nezradím.“ Oněgin je otřesen a zůstává sám.
Ruský choreograf Vasilij Medveděv inscenaci pojal ve velkém stylu a s bohatými kostýmy. Diváci se mohou těšit na lyrické scény i dramatické střety hlavních hrdinů, to vše vyprávěné klasickou baletní technikou za doprovodu jímavé hudby Petra Iljiče Čajkovského. Libreto je upraveno dle Valerije Modestova a o hudební režii se postaral Petr Malásek. V roli Oněgina zaujal především Stanislav Fečo, sólista baletu Národního divadla, který přesvědčivě interpretuje sebevědomého šlechtice.
PSYCHO
Známý muzikálový režisér Jozef Bednárik ve spolupráci s choreografem Liborem Vaculíkem převedl do taneční podoby Psycho, hororový příběh o vraždícím schizofrenikovi, známý ze slavné filmové verze Alfreda Hitchcocka. První premiéra tohoto moderního baletu o prologu a devíti obrazech proběhla v květnu 1993 a měla obrovský divácký úspěch, proto se Psycho po několika letech opět vrací na scénu Národního divadla.
Jsme na konci šedesátých let, ve světě betonu, aut a motelů. V této době marně hledá matka Normana Batese stále nové a nové partnery, kteří by zaplnili prázdnotu jejího vdovského života. Nakonec jí zůstává jen její patnáctiletý syn, zoufale toužící udržet si matku jen pro sebe. Když si ji před jeho očima majetnicky odvádí její poslední milenec, v Normanovi se něco změní, jeho zbožňování se stává chorobnou posedlostí. Matka se miluje se svým milencem v horním pokoji a dole je její syn zmítán podivnými city. Nakonec se rozhodne udělat pořádek i za cenu dvojnásobné vraždy. Po letech se stal z Normana Batese asi třicetiletý majitel starého motelu nedaleko dálnice. Hostů je málo, jen občas sem vpadne mládež z okolí. Pocit viny a zodpovědnost za její smrt způsobily, že Norman část své osobnosti jakoby daroval osobnosti své matky. Ta ožila, je přítomna v Normanovi, žárlí a zabraňuje jakémukoliv sblížení s jinými ženami. Osud zavede k Normanovi děvče jménem Marion Craneová, které si ho podmaní svou ženskostí a radostí ze života. V Normanově nitru se ozve varovně matka a snaží se ho oddělit od Marion. Norman odchází a zamyká se ve svém pokoji jako poslušný a milující syn. Marion čeká na Normana, koupe se a těší se na noční setkání. Ve sprše se objeví stín Normanovy matky.Surovými ranami nožem zabíjí tu, která chtěla ukrást jejího syna. Matka si sundává paruku, masku i šaty a pod tím vším se objeví Norman Bates. Nad tělem mrtvé Marion si uvědomuje svůj čin. Ukrývá Marionino tělo do hlubin jezera a něžně se loučí i s jejími věcmi. Uplyne pár dní a do motelu pronikají zprávy o zmizení Marion. Přichází i šerif, Norman potvrdí přítomnost Marion a informuje o jejím odjezdu. Ale soukromý detektiv Arbogast, by chtěl mluvit s Normanovou matkou jejíž stín spatřil v okně. Norman mu v tom tvrdě brání a odhání ho pryč. V noci se Arbogast vrací a vstoupí do pokoje matky. Postava v matčiných šatek ho překvapí, vrazí do něj nůž a mizí ve tmě. Norman cítí nebezpečí, vezme do náruče stín ženy, jež je ve skutečnosti mumifikované tělo jeho mrtvé matky a ukryje ho. Přichází policie, zalarmovaná Arbogastem. Dav zvědavců sleduje vyřešení záhady Normanovy matky a dychtivě čekají už jen na Normana. Z motelu vychází stará paní. Je to Norman Bates, který už definitivně ztratil poslední zbytek sebe sama. Nevnímá šerifa ani zvědavce a pomalu kráčí s krabicí vzpomínek do světel čekající sanitky.
Poutavé zpracování psychologického dramatu dokazuje, že tancem můžeme vyjádřit i vnitřní cítění, nikým nepochopené. Představení se vryje do paměti i díky zajímavému hudebnímu doprovodu. Hlavním motivem je píseň Summertime George Gershwina, dále části z Rapsodie v modrém a Američana v Paříži. Objevují se také písně Beatles, Janis Joplin nebo Presleyho Love me tender. Normana Batese ztvárnil Jiří Pokorný, který za svůj fantastický výkon obdržel cenu Thálie pro rok 2000.

POPELKA
Jako mnoho krásných pohádek je i Popelka výsledkem dávného vyprávění, které se pomocí lidové slovesnosti předávalo z generace na generaci. Poprvé tento příběh zachytil francouzský spisovatel Perrault a nazval ho Cindrillon ( z toho se později odvodil v západních zemích dnes užívaný název pro hlavní postavu) o prosté venkovské dívce,která se díky svým ušlechtilým vlastnostem stala vyvolenou prince a mohla usednout na královský trůn.
Příběh začíná v domě Popelčina otce. Nevlastní sestry vyšívají šál na dvorní ples, hádají se a dělají nepořádek. V koutě sedí samotná Popelka a vzpomíná na šťastné dětství. Najednou se zjeví neznámá stařenka a prosí o almužnu. Macecha ji vyhání, ale dobrá Popelka stařence podá kousek chleba. Přicházejí ševci, kadeřníci, klenotníci a švadleny a přinášejí objednané šaty a šperky na ples. Sestry a macecha mezitím zkoušejí dvorní tance. Když odjedou na ples, Popelka zůstává sama a znovu za ní přichází tajemná stařenka- dobrá víla a daruje jí střevíčky. Přivolá víly čtyř ročních období, aby Popelku oblékly na ples. Dobrá víla však Popelku varuje, že musí opustit ples před půlnocí. V princově paláci už se scházejí dvořané a hosté. Do sálu vstupuje princ se šaškem, který se vysmívá nafintěné společnosti a především maceše a jejím dvěma dcerám. Najednou se objevuje Popelka a všichni jsou okouzleni její krásou, macecha a sestry ji nepoznávají. Princ je Popelkou okouzlen a nabízí jí tři pomeranče. Macecha a sestry se neustále snaží upoutat princovu pozornost, ale ten odchází s Popelkou a vyznává jí lásku. Výhružný zvuk kyvadla připomíná, že se blíží půlnoc. Hodiny odbíjejí, Popelka prchá z paláce a na schodech ztratí střevíček. Nešťastný princ ho zvedá s odhodláním najít svou milovanou. Další den před princem stojí všichni obuvníci z města, nikdo z nich však krásný střevíček nepoznává. Princ bere střevíček a spolu se šaškem se vydává hledat neznámou dívku. Na své cestě se ocitá ve Španělsku, v Africe i na tropických ostrovech, ale Popelku nenalézá. Zklamaně se vrací do svého města. Popelka neví, zda to všechno nebyl jen sen, ale když objeví druhý střevíček vzpomene si na prince. Na ulici se ozve hluk, princ hledá svou dívku a přichází i do domu Popelčina otce. Sestry a macecha se marně pokouší nazout střevíček. Popelce, která jim s obouváním pomáhá, najednou vypadne druhý schovaný střevíc a princ okamžitě poznává svou tajemnou dívku z plesu.
Bylo to v roce 1813, kdy se Popelka poprvé objevila jako balet francouzského tanečníka a choreografa Duporta ve Vídni. O osmdesát let později vytvořili svou vlastní pohádkovou verzi i slavní tanečníci a tvůrci Marius Petipa a Lev Ivanov pro Mariinské divadlo v Petrohradě. Využili hudební předlohy barona Schella, ale tato hudba nemohla konkurovat melodiím komponovaným Petrem Iljičem Čajkovským, ale i tak si získal balet obdiv z hlediska technické dokonalosti tance. Prokofjevova Popelka měla světovou premiéru 21.listopadu 1945 ve Velkém divadle v Moskvě v choreografii Rostislava Zacharova a stala se nejpopulárnější verzí této baletní pohádky. Dále Popelku nastudoval také Sergejev pro Kirovo divadlo, Ashton pro Sadler ´s Wells Ballet, Orlikowskij pro Théâtre Champs Élysées nebo Nureyev pro pařížskou Operu.
V Národním divadle v Praze byla Popelka uváděna nejprve pouze jako opera s tancem. Celovečerní podobu ji vtiskl Saša Machov 8.ledna 1948, kdy inspirován Zacharovou moskevskou verzí vytvořil svou choreografii a režii. Dne 27.ledna 1994 proběhla poslední premiéra baletu Popelka v Národním divadle. Choreografie Libora Vaculíka a režie Josefa Jílka a Vlastimila Harapese nepřinesly žádné výrazné inovace z hlediska technické náročnosti a poetiky klasických baletů.
Popelka je krásný romantický balet, který už řady let patří mezi stálice v repertoárech prestižních světových scén a je podívanou pro děti i pro dospělé.

RAYMONDA
Raymonda ruského skladatele Alexandra Glazunova je tradiční součástí repertoáru předních světových divadel. V romantickém baletním příběhu ožívají rytířské časy a středověká legenda o soupeření statečného rytíře Jeana de Brienna a divokého saracénského šejka Abdérachmana o lásku krásné Raymondy.
Mladičká Raymonda, neteř francouzské hraběnky Sibylly de Doris, je zasnoubená s rytířem Jeanem de Briennem. Rytíř přijíždí do zámku, aby se s nevěstou rozloučil, protože se musí vydat na výpravu pod vedením maďarského krále Ondřeje II. Na zámku se koná ples na němž Raymonda vítá krále Ondřeje, slavnost vrcholí maďarským tancem, ale trubky již volají k boji. Raymonda se loučí se svým snoubencem a hosté se rozcházejí. Když Raymonda v noci usíná, zdá se jí podivný sen. Ve svém snu je s Jeanem de Briennem, oba jsou šťastní a zamilovaní, ale najednou přichází neznámý rytíř z Východu a vášnivě vyznává Raymonde lásku. Sen mizí, Raymonda procitá a tuší, že noční vidina byla znamením osudu. Večer se na zámku opět koná slavnost a mezi hosty je i saracénský rytíř Abdérachman, kterého doprovází velkolepá družina. Raymonda v něm s hrůzou poznává tajemného muže se svých snů. Abdérachman Raymondě nabízí vládu, bohatství a moc výměnou za její ruku a srdce. Raymonda ho odmítá, ale rozzlobený rytíř se jí pokouší unést. Nečekaně se objevuje Ondřejova družina, která se vrátila z výpravy. Král Ondřej navrhuje Jeanu de Briennovi a Abdérachmanovi, aby rozhodli o svém osudu v čestném souboji. Jean de Brienne vítězí a zamilovaní jsou opět spolu.
Libreto Lýdie Paškové , petrohradské novinářky zaměřené na společenské události vládnoucí třídy, bylo ovlivněno jejími cestami do Egypta, Palestiny a Sýrie. Její dílo se dostalo v roce 1895 do rukou Maria Petipy, který pro tento balet připravil technicky náročnou choreografii. A Raymonda se stala posledním plodem jeho kariéry. Pečlivě rozpracovaný choreografický plán pak putoval k hudebnímu skladateli Alexandru Glazunovi, aby mu posloužil při komponování baletní hudby. Třiatřicetiletý nováček v oblasti baletní hudby měl silný vztah k tanci již od dětství a svou úlohu zvládl dokonale. Tento balet se hodně proslavil díky různým tancům, vedle klasického stylu vynikají orientální prvky a maďarský tanec v posledním jednání. Premiéra se konala v lednu roku 1898.
V pražském Národním divadle byl balet Raymonda nastudován a uveden poprvé v roce 1927, s původním libretem a choreografií Jaroslava Hladíka. Premiéra nebyla příliš úspěšná a ani po 14 reprízách si balet nezískal srdce diváků. V roce 1932 došlo k novému a úspěšnějšímu nastudování Raymondy pod choreografickým i režijním dozorem Jelizavety Nikolské. Téměř po 70 letech se Raymonda vrátila na scénu Národního divadla. A její premiéra 31.května 2001 lze pokládat za více než úspěšnou. Národní divadlo pozvalo k nastudování významného choreografa a režiséra Jurije Grigoroviče. Ten učinil zásadní dramaturgické změny, novou verzi zkrátil ze 3 jednání na 2, přičemž choreograficky nejzajímavější části ze 3.jednání začlenil na začátek. Původní námět byl zachován, ale zbaven mnohých nelogičnost. Soubor baletu perfektně zvládl technickou náročnost tohoto baletu. Musím zmínit hlavně Terezu Podařilovou a Zuzanu Pokornou, které znamenitě ztvárnily fyzicky nejobtížnější roli klasického repertoáru.V roli Jeana de Brienna nejvíce zazářil bývalý člen baletu Národního divadla Jiří Jelínek, který na vrcholu své slávy odešel do Stuttgartského baletu.
Raymonda je plná oslňujících scén a je nezapomenutelným zážitkem pro širokou veřejnost i pro baletní odborníky, kteří ocení především pestré variace pas de deux.

ROMEO A JULIE
Shakespearův nesmrtelný příběh o tragické lásce veronských milenců se stal věčným tématem pro tvůrce ve všech oblastech divadelního umění.Tato anglická renesanční milostná tragédie byla inscenována poprvé v roce 1596 a od té doby je stále reprízovanou inscenací v nejrůznějších podobách.
Verona se probouzí k novému dni a náměstí se plní lidmi. Ale ani veselá nálada města neskryje nenávist a zášť mezi dvěma rody. Tybalt z rodu Kapuletů se dostane do při s Merkuciem, přítelem Romea Monteka a na ulici se strhne krvavý boj. Přichází rozhořčený kníže a pod trestem smrti přikazuje všem vzájemný mír. Kapuletové pořádají pro své přátelé ples, toho večera se má představit jejich mladičká dcera Julie. Romeovi s cizím erbem a Merkuciovi v ženském převleku se podaří dostat na ples Kapuletů a nevázaně se bavit. Romeo se dvoří krásné Rosalině a Merkucio koketuje s Tybaltem. Nejvítanějším hostem je bohatý Paris, který zdá se být vyvolen pro Julii. Romeo spatří krásnou Julii a po krátkém setkání se oba do sebe zamilují. Ale podezíravý Tybalt neustále sleduje Romea a když odhalí jeho masku, vyžene ho z domu. Ve skrytu noci stojí Romeo pod Juliiným balkónkem a ani mladičké dívce nedá jejich seznámení spát. Julie vyběhne do noční zahrady a vpadne do náruči svému milému. Romeo odhalí, že je Montek, ale ani to Julii neodradí a oba si přísahají lásku. Slíbí si, že se hned druhý den vezmou. Druhý den ráno se na ulici opět setkává Tybalt, Merkucio a Romeo. Romeo, manžel Tybaltovy sestřenky se snaží spor urovnat, ale rozzuřený Tybalt se s Merkuciem vrhá do boje. Merkucio vítězí, avšak v nečekané chvíli ho Tybalt lstivě probodne. Merkucio umírá a rozlícený Romeo se vrhá po Tybaltovi a pomstí smrt svého nejlepšího přítele. Zděšené chůvě se podaří odvléci Romea z náměstí do úkrytu v Kapuletově domě. Tybaltova smrt je postavila mezi Romea a Julii, jen Romeovo upřímné zoufalství dokáže Julii obměkčit. Prožijí spolu poslední noc lásky a Romeo musí uprchnout z města. Juliini rodiče chystají její svatbu s Parisem a zoufalá Julie hledá útočiště u kněze. Ten jí v nejlepším úmyslu dá nápoj, který ji uvrhne do spánku podobnému smrti. Den před svatbou s Parisem tak skutečně Julie pro svět zemře. Romeo se nešťastně míjí se zprávou, která ho má do léčky zasvětit a v hrobce Kapuletových nalézá jen mrtvou dívku. Rozdrásán bolestí vypije jed a klesne. Než se jeho mysl zakalí, probudí se Julie za svého spánku. Avšak pozdě pochopila zlomyslnost osudu, Romeo jí padl mrtev k nohám. Tím i pro ni život zhasl, a tak uchopí Romeovu dýku a zemře po jeho boku.
Baletní provedení Romea a Julie bylo poprvé uvedeno v roce 1785. Od té doby bylo na toto téma vytvořeno mnoho choreografií i melodií. Nejvíce verzí bylo připraveno na hudbu Hectora Berlioze, Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Prokofjeva. Prokofjev použil pro nejznámější tragédii mnoho sborů (pouliční boje, ples, smuteční pochod), zároveň však poskytl dostatek prostoru lyrickým duetům Romea a Julie (scéna na balkóně, v ložnici či v hrobce. Jeho beznadějně smutná hudba je plna emocí. První slavná inscenace na Prokofjevovu hudbu byla uvedena v roce 1940 v Kirkovově divadle.
Na scéně Národního divadla se balet Romeo a Julie objevil poprvé v roce 1950 pod vedením Saši Machova. O úspěchu hovoří 70 repríz, které byly uvedeny v následujících 6 letech. Za nejúspěšnější produkci musíme však považovat inscenaci z roku 1971, kdy filmový a divadelní režisér Petr Weigl spolu s choreografem Miroslavem Kůrou vytvořili esteticky působivé dílo. Úspěch neklesl ani po neuvěřitelných 20 letech, během kterých bylo uvedeno přes 200 repríz a v roce 1972 získala filmová verze tohoto baletu v režii Petra Weigla cenu Prix d´Italia. Petr Weigl se postaral i o režii k současnému uvedení Romea u Julie, které mělo premiéru 18.ledna 1998. Choreografie je dílem Libora Vaculíka, vynikajícího tanečníka, choreografa a uměleckého šéfa Pražského komorního baletu.

SINFONIETTA
Sinfonietta je dílem předního českého choreografa Jiřího Kyliána, který působí v Nizozemí. Celé představení se odehrává před půvabnou malbou horizontu za úžasné harmonie hudby a tance. Dynamická hudba Leoše Janáčka přivádí na pódium ladně plující tanečníky, kteří elegantními skoky naplňují prostor a představují volnost. V dalších částech se přidávají dívky, následuje střídání duet, trií…Množství dlouhých plavných skoků přechází ve chvíle ztišení a v kreace s prvky lidového tance. Ve finále za gradující slavnostní hudby kráčejí všichni tanečníci se vztyčenýma rukama zády k divákům a vítají svítání. Tento závěrečný part evokuje pocit svobody a euforie.
Kyliánova choreografie je fyzicky velmi náročnou a kromě dobré techniky vyžaduje maximální vnitřní soustředění a výraz. Sinfonietta byla poprvé uvedena v roce 1978 na festivalu Spoleto v Jižní Karolině. Představení mělo obrovský úspěch a Nizozemské taneční divadlo tak získalo mezinárodní uznání. V Národním divadle měla Sinfonietta premiéru 21.prosince 2000 a stala se hitem sezóny. Velkého obdivu se dočkal celý soubor baletu Národního divadla, vedle sólistů vynikli také sboristé, kteří v Sinfoniettě dostali mnoho příležitostí. Je znát, že tanečníci spolu s Jiřím Kyliánem, který tento balet přijel zkoušet do Prahy osobně, věnovali přípravě premiéry nadstandardní péči a čas.

SIRAEL
Sirael je tanečně-výtvarná báseň inspirovaná rolemi Terezy Podařilové, jako jsou Carmen, Julie a Salome, které ztvárnila v Národním divadle. Tereza Podařilová spolupracovala s akademickým malířem Janem Kunovským, již dříve spolu úspěšně realizovali několik projektů např. v Českém Krumlově, v zámku Kroměříži nebo v Národní galerii v Praze. Choreografii si sólistka baletu Národního divadla připravila sama. Libreto vychází z básně Věry Provazníkové Sirael. Obrazová tvář je doplněna prozařováním prosklených vitrážových objektů, což dodává tomuto modernímu baletu na magičnosti. Sirael měla premiéru 20.dubna 2000 a byla prvním baletem uvedeným na malé scéně divadla Kolowrat.














CHOREOGRAFIE
JURIJ GRIGOROVIČ
Významný ruský choreograf, absolvent Petrohradské školy ruského klasického baletu, začínal jako sólista Mariinského divadla v Petrohradě. Později na této scéně realizoval i své první choreografické práce Kamenný kvítek a Legendu o lásce. Tato představení objevila v Grigorovičovi velkého choreografa. Od roku 1964 byl Jurij Grigorovič více než 30 let hlavním choreografem Velkého divadla v Moskvě a v této době zdejší baletní soubor dosáhl svého největšího uměleckého úspěchu a získal si světové uznání. Pod Grigorovičovým vedením soubor Velkého divadla více než 90krát uskutečnil zahraniční turné, na své scéně představil zářící plejádu skvělých umělců a upevnil tak vedoucí místo ruské klasické baletní školy ve světě. V Moskvě Grigorovič vytvořil řadu baletů, které ho proslavily po celém světě: Louskáčka, Spartaka, Ivana Hrozného, Angaru a nebo Romea a Julii. Vytvořil také novější varianty starších mistrovských děl: Spící krasavici, Labutí jezero, Raymondu, Dona Quijotta, Giselle nebo Korzára.
Grigorovič své balety inscenoval ve významných divadlech ve Stockholmu, Římě, Paříži, Kodani, Vídni, Miláně, Helsinkách, Ankaře, Sofii, Janově, Varšavě a v neposlední řadě také v Praze. Je autorem baletních projektů v římském Koloseu, v londýnské Albert Hall, v antických divadlech v Řecku a na náměstí Svatého Marka v Benátkách.
V letech 1990-1994 si vytvořil vlastní baletní soubor- Grigorovičův balet. Předsedá Ceně Benois de la Danse pod patronací Unesco a už dlouhý čas stojí v čele porot nejprestižnějších baletních soutěží. V současné době je čestným prezidentem Výboru tance Mezinárodního institutu divadla.

VLASTIMIL HARAPES
Vlastimil Harapes je absolventem Taneční konzervatoře v Praze, od roku 1966 byl členem souboru baletu Národního divadla a o 5 let později se stal sólistou. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A.J. Vaganovové v Petrohradě. V letech 1987-1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky a od roku 1990 působí ve funkci uměleckého šéfa baletu Národního divadla.
Během více než dvacetileté aktivní činnosti tančil mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Budu jmenovat alespoň prince v Labutím jezeře, Spící krasavici, Louskáčkovi a Popelce, titulní role v Macbethovi, Faustovi, Spartakovi, Odysseovi, Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Alberta v Giselle, Basila v Donu Quijottovi, Careviče v Ptáku Ohniváku nebo Adama ve Stvoření světa. Vlastimil Harapes byl stálým hostem v Dusseldorfu, hostoval ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v Římské akademii tance i Římské opeře, v Tokyo City Ballet a na dalších významných scénách.
Je také úspěšným filmovým a divadelním hercem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka a Labutí jezero, režíroval taneční komedii Někdo to rád… a balet pro děti Mauglí, je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci.

LEV IVANOV
Ruský choreograf Lev Ivanov se narodil v roce 1834 v Moskvě. Pocházel z chudé rodiny a své první roky prožil v sirotčinci. V roce 1844 vstoupil do Carské baletní školy v Petrohradě, kde upoutával pozornost hudebním nadáním a především svou fenomenální schopností pamatovat si hudební motivy. Roku 1852 složil zkoušky a byl přijat do baletního souboru Velkého divadla v Moskvě, ale vypracovával se jen velice pomalu. Když byl roku 1862 jmenován hlavním baletním mistrem Marius Petipa, povýšil Ivanova na prvního tanečníka a herce a roku 1885 nakonec na druhého baletního mistra. To byl také vrchol jeho kariéry, která ho nikdy nedovedla za hranice země.
Byl to Louskáček, díky kterému se roku 1892 mohly konečně naplno projevit Ivanovovy tvůrčí schopnosti. V roce 1894 se konalo vzpomínkové představení na počest nedávno zamřelého Petra Iljiče Čajkovského a Marius Petipa pověřil Ivanova nastudováním druhého dějství Labutího jezera, které v roce 1877 při premiéře v Moskvě zcela propadlo. Ivanovova choreografie měla neuvěřitelný úspěch a musela být několikrát opakována. V tom okamžiku Petipa rozhodl nastudovat celé Labutí jezero a Ivanovovy svěřil 2.a 4.akt. Premiéra 27.ledna 1895 byla skvělou rehabilitací Čajkovského hudby.

JIŘÍ KYLIÁN
Svůj choreografický talent Jiří Kylián projevil poprvé v silně inspirativním prostředí u Johna Cranka v německém Sttutgartu. V roce 1975 byl pozván do Nederlands Dans Theater v Haagu, kde začal jeho velký umělecký příběh. Jiří Kylián nalezl zdejší soubor ve stavu, který nebyl zdaleka ideální, protože mnoho uměleckých tvůrců v té době soubor opustilo a tanečníci postrádali pevné vedení. Během 4 let se Kyliánovi podařilo vybudovat úspěšný a uznávaný soubor a v roce 1978 se stal jeho ředitelem. Podařilo se mu reorganizovat soubor a pozvednout ho na mezinárodní úroveň, mimo jiné i vlastní tvorbou. Do tohoto období spadají např. tyto choreografie: Diváci, Stoolgame, Návrat do neznámé země, Symfonie v D-dur, Sinfonietta, Žalmová symfonie nebo Polní mše.
25 let Kyliánova působení v Holandsku zanechalo obdivuhodné stopy. Kylián vychoval až 4 generace tanečníků a vytvořil styl, který se stal inspirací k růstu celé nové generace choreografů. Vybudoval jedinečnou organizační strukturu, rozšířil hlavní skupinu Nederlands Dans Theater o skupinu juniorů a seniorů. S těmito soubory procestoval mnohokrát s mimořádným úspěchem USA, Kanadu, Austrálii, Japonsko, Argentinu, Brazílii, Izrael, Jižní Afriku, Francii, Itálii, Německo, Španělsko… Obdržel mnoho prestižních ocenění a jeho balety jsou v repertoáru všech nejvýznamnějších baletních souborů. Celkem Jiří Kylián vytvořil 68 choreografických děl.
V Praze hostovaly soubory Nederlands Dans Theater 5 krát a jeho balety Návrat do neznámé země a Polní mše byly na scéně Národního divadla uvedeny nejprve v rámci večera nazvaného Choreografie z Nizozemí v roce 1992 a později uváděny pod vlastními názvy. I letos se připravuje večer Kyliánových choreografií. Pocta Jiřímu Kyliánovi bude uvedena 24.května a bude obsahovat díla: Sinfonietta, Návrat do neznámé země a Polní mše.

VASILIJ MEDVEDĚV
Vasilij Medveděv se narodil v roce 1957 a studoval v baletním učilišti A.J. Vaganovové v Petrohradě. Později absolvoval také Vysokou školu Rimského-Korsakova u profesora Dolgušina jako choreograf a pedagog. První angažmá získal v Musorgského divadle, kde tančil sólové role v Marné opatrnosti, Louskáčkovi a Coppélii. V roce 1981 přijal nabídku známého estonského choreografa Ullo Vilimaa, aby se stal prvním sólistou divadla Vanemuine v Estonsku. Právě tam začal Vasilij Medveděv vytvářet své první choreografie- jednoaktové a celovečerní balety, např. balet Satanella, Princ ze Země pagod, Péťa a vlk, Zrození tance nebo Past. Vytvořil i několik titulů pro estonskou televizi, např. Osamělí v noci na hudbu Franka Sinatry. Jako tanečník ztvárnil mimo jiné Alberta v Giselle, Fabia v Satanelle, Romea v Romeovi a Julii, Prince v Louskáčkovi a Franze v Coppélii. Za rozvíjení baletního umění v Estonsku mu byla udělena celá řada ocenění, např.Státní cena, Cena Ministerstva kultury, cena Svazu divadelních umělců a také titul zasloužilého umělce.
Od roku 1989 spolupracuje jako tanečník a choreograf s různými divadly a baletními soubory v Rusku i v zahraničí. Jsou to především Mariinské divadlo v Petrohradě, Divadlo Musorgského, Státní divadlo v Moskvě, ale také Pražský komorní balet, Moravské divadlo v Olomouci a Městské divadlo v Ústí nad Labem.

MARIUS PETIPA
Marius Petipa se narodil v roce 1818 v Marseille v rodině potulných umělců. Jeho otec byl baletním mistrem, který se proslavil především v Bruselu. Jeho o 2 roky starší bratr působil jako tanečník o choreograf v Pařížské opeře. Pod vedením svého otce Marius tančil na scénách divadel v Bruselu, Lyonu, Marseille, Bordeaux a Nantes. Od roku 1845 měl angažmá v Madridu, kde stále více působil jako choreograf. Po dvou letech odcestoval do Petrohradu, kde byl přijat jako první tanečník (prohlásil se o pár let mladším, než byl). Později ho Jules Perrot přizval jako asistenta k nastudování některých svých baletů. Po té spolupracoval Marius Petipa také s Arthurem Saint-Léonem.
Ale teprve roku 1862 byl pověřen opravdu reprezentativní baletní inscenací. Pro Carolinu Rosati, slavnou italskou tanečnici hostující v tehdejším Velkém divadle v Petrohradě, vytvořil na Pugniho hudbu choreografii baletu Kleopatra. Balet si získal nečekané uznání a Petipa byl jmenován prvním baletním mistrem. Dalším velkým úspěchem byla premiéra Dona Quijotta roku 1869. Petipa se stal neomezeným vládcem ruského baletu.
Z jeho velkolepých děl budu jmenovat alespoň 1.a 3.akt Labutího jezera, Raymondu a Spící krasavici. Za svůj život vytvořil 76 baletních inscenací a 37 operních choreografií. V jeho oslnivých baletech se snoubí ruský duch, francouzská vytříbenost stylu a italský temperament.


LIBOR VACULÍK
Libor Vaculík patří k nejvýraznějším osobnostem česko-slovenského tanečního umění. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze a po té nastoupil jako sólista baletu Slovenského národního divadla, zde tančil řadu rolí klasického i současného repertoáru. Budu jmenovat alespoň Prince v Labutím jezeře a v Popelce, Romea v Romeovi a Julii, Alberta v Giselle nebo Franze v Coppélii. Byl stálým hostem zahraničních scén- Ballet Théâtre Français de Nancy, Stadttheatre Bonn, San Antonio Dance Company. Hostoval také na předních českých scénách např. v Brně, v Laterně magice a také v Národním divadle v Praze. Je laureátem Mezinárodních baletních soutěží- Jackson, Osaka a Varna, kde všude získal bronzové medaile.
Po absolvování Vysoké školy múzických umění, kde se věnoval oboru choreografie, úzce spolupracoval se Slovenským národním divadlem, kde vytvořil mnoho pozoruhodných inscenací. Jako choreograf spolupracoval také s Národním divadlem v Brně a s Laternou Magikou. V letech 1991-1995 působil jako choreograf nové scény v Bratislavě, kde v autorském týmu s režisérem Jozefem Bednárikem inscenoval významné světové muzikály- Evangelium o Marii, Grand Hotel, Pokrevní bratři. V Národním divadle v Praze začal působit od roku 1990, kdy zde vytvořil mnoho významných choreografií- Život a smrt, Stmíváníčko, Malý pan Friedemenn a Psycho. A od roku 1994 zde působí jako kmenový choreograf. K jeho největším dílům patří- Čajkovskij, Isadora Duncan, Mauglí a především Někdo to rád…
Libor Vaculík je držitelem dvou Hlavních cen na národních Choreografických soutěžích, Ceny českého literárního fondu za dvojvečer Malý pan Friedemann a Psycho a Hlavní ceny na přehlídce česko-slovenské taneční tvorby za inscenaci Notre Dame de Paris. V současné době Libor Vaculík úzce spolupracuje s Národním divadlem a se Slovenskou televizí, od ledna 1998 je uměleckým šéfem Pražského komorního baletu.








HUDBA
PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ
Jako dítě byl Čajkovskij velmi nevýrazný. Na malém chlapci nebylo nápadné nic víc než nadání na jazyky. Ani učitelé hudby v něm kromě absolutního sluchu nezpozorovali žádný hudební talent. Svou první skladbu složil v 17 letech a byla to neobratně napsaná píseň. Velká příležitost se naskytla v roce 1866, kdy bratři Rubinštejnové založili hudební konzervatoř v Petrohradě a v Moskvě. První, kdo se nezdárného klavíristy zastal byl Johann Strauss. Když roku 1865 hostoval v Petrohradě, uvedl Čajkovského Charakterní tance.
Čajkovskij se stal profesorem teorie na Moskevské konzervatoři a následovaly těžké roky. V létě 1877, uprostřed komponování 4.symfonie a opery Eugen Oněgin, prožil těžký psychický otřes s dlouhodobými následky. Ačkoli měl značné problémy se svým vztahem k ženám , uzavřel z konvenčních důvodů sňatek se studentkou hudby, která mu posílala obdivné dopisy. Soužití se ukázalo jako nemožné, Čajkovskij odjel do ciziny, střídal pobyty a žil jako svobodný umělec za podpory a pochopení bohaté mecenášky paní von Meck. Od počátku 80.let depresivní stavy odeznívaly a jeho umělecká prestiž stoupala. Roku 1885 byl jmenován jedním z ředitelů Carské ruské hudební společnosti, byl zván k dirigování vlastních děl, vystupoval v řadě evropských měst a dirigoval několikrát i v USA. Pařížská akademie ho jmenovala dopisujícím členem, cambridgeská univerzita mu udělila čestný doktorát.
Byl také 3 krát v Praze. V roce 1888 řídil pražskou premiéru Oněgina a v roce 1892 premiéru Pikové dámy. Rok poté zemřel po požití infikované vody na choleru. V ruské hudbě zaujímal výjimečné postavení. Odmítá uzavírání se zahraničním uměleckým vlivům, nepřipojil se k tzv.Mocné hrstce. Byl prvním ruským skladatelem, který získal světový ohlas. Kromě 6 symfonií, složil 3 klavírní koncerty, houslový koncert, několik oper a 3 krásné balety- Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice.

ALEXANDER GLAZUNOV
Když se 7.ledna 1898 opona Mariinského divadla v Petrohradě a začala premiéra Raymondy, čekalo přeplněné hlediště s napětím, jaký bude Glazunův debut v oblasti baletní tvorby. Bulvární tisk se snažil zpochybňovat kompetenci mladého skladatele v této oblasti tím, že upozorňoval na to, že Glazunov se zabývá symfonickou hudbou a sotvaže složil jednu polku, už si troufá na balet.
Alexander Konstantinovič Glazunov však tíhnul k tanečním formám od dětství. Už ve svých 14 letech složil Maďarský tanec pro klavír a po setkání s Franzem Lisztem v něm zájem o maďarskou hudbu ještě zesílil. Velmi mu také vyhovoval požadavek španělských motivů v některých tancích Raymondy. Ve Španělsku totiž nějakou dobu pobýval a zapisoval si lidové melodie. Jako žák Rimského-Korsakova a následovník Glinky měl i Glazunov oblibu v hudbě východních národů.
V roce 1896 se Glazunov setkal s ředitelem carských divadel Vsevoložským a začali spolu jednat o Raymondě. Potom, co Glazunov od choreografa Maria Petipy obdržel podrobný plán čísel, začal ho při zkouškách tohoto baletu osobně doprovázet na klavír. Díky této pečlivosti a tvrdé práci vznikl krásný melodický balet, který měl velké úspěch nejen u diváků, ale také u skeptické kritiky. Po Raymondě následovaly dva další méně úspěšné balety Lest lásky a Roční období.

SERGEJ PROKOFJEV
Sergej Prokofjev se narodil 23.dubna 1891 v Sosnovce. Studoval na Petrohradské konzervatoři a komponovat začal v 10 letech. V roce 1914 získal Cenu A.Rubinsteina za provedení vlastního klavírního koncertu č.1 a vydal se na koncertní turné přes Sibiř a Japonsko do USA. V letech 1918-1932 žil v Paříži a USA. Spolupracoval s Ruským baletem S. Ďagileva a později působil také v Pařížské opeře. Vystupoval jako klavírista po celé Evropě, ale v roce 1932 se vrátil do Moskvy. Prokofjevova tvorba patří k základním hodnotám hudby první poloviny 20.století.
V roce 1934 začal Sergej Prokofjev jednat s Kirovovým divadlem v Petrohradě o kompozici nového baletu. V té době měl už Prokofjev zkušenosti s baletní tvorbou a na svém kontě měl 6 méně významných baletních děl. Romeo a Julie, balet na motivy Shakespearovi tragédie, měl premiéru 30.prosince 1934 v Brně. Premiéra se ovšem nedočkala takového ohlasu, jak Prokofjev předpokládal, a tak se rozhodl balet přepracovat. Nová premiéra pak proběhla v Moskvě v roce 1946 a sklidila očekávaný úspěch. V cizině se dílo, z různých důvodů, prosazovalo jen pozvolna.
Dalším proslulým Prokofjevovým baletem je Popelka, která měla premiéru 21.listopadu 1945 v Moskvě a záhy pronikla na všechna světová jeviště. Za zmínku dále stojí umělcova orchestrální tvorba-7 symfonií, orchestrální suity,5 klavírních koncertů, symfonická báseň Péťa a vlk, a jiné. Z významných oper jmenujme alespoň Lásku ke třem pomerančům, Ohnivého anděla nebo Zásnuby v klášteře.
SÓLISTÉ
STANISLAV FEČO

Narodil se 1.prosince 1971 v Praze. Vystudoval pražskou Státní konzervatoř, studia ukončil v roce 1990 a ještě v tomtéž roce se stal sólistou baletu ND. Od roku 1992 pracoval v Rusku jako hostující sólista v mnoha baletních divadlech a souborech, např. Petrohradský klasický balet, Ruský balet, Divadlo choreografických miniatur, Divadlo Musorgského, Ruské státní baletní divadlo a Moskevský komorní balet. Stanislav byl partnerem předních ruských balerin – G. Mezencevové, L. Kunakovové, L. Ležninové a dalších. Účastnil se také mnoha významných baletních festivalů a galavečerů.
Od roku 1997 opět pracuje jako sólista v Národním divadle v Praze, nejdříve v nové inscenaci baletu Romeo a Julie, posléze také v mnoha dalších představeních. Jeho repertoár zahrnuje všechny velké role klasického repertoáru, jako jsou Princ v Louskáčkovi, Labutím jezeře a Šípkové Růžence, titulní role v Oněginovi nebo Albert v Giselle. Stanislav Fečo získal Cenu R. Nurejeva v Kazani v roce 1993, v roce 1999 získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award jako nejlepší tanečník České republiky, v květnu 2000 byl v USA odměněn cenou Pushkin Legacy za interpretaci Oněgina. Za tutéž roli byl u nás již o rok dříve nominován na Cenu Thálie. Zúčastnil se také řady zahraničních turné po Evropě, USA, Asii i Africe.

ALEXANDER KATSAPOV
Narodil se v bývalém Leningradě – dnešním Petrohradě, kde žil až do svých 20 let. Vystudoval Ruskou baletní akademii A.J. Vaganovové, poté byl v letech 1993 – 1996 v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského. Zde mimo jiné tančil Alberta v Giselle, Modrého ptáka ve Spící krasavici, Prince v Louskáčkovi, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphide či titulní roli v Petruškovi.
Od sezóny 1997/98 je sólistou Národního divadla v Praze, kde stejnou měrou uplatňuje jak klasickou techniku, tak výjimečné nadání pro ztvárnění charakterních rolí. K jeho největším úspěchům klasického repertoáru patří Princ a Šašek v Labutím jezeře, Princ v Louskáčkovi a v Šípkové Růžence, Romeo a Merkucio v baletu Romeo a Julie. Z moderního repertoáru zatím vzbudil největší pozornost jeho výkon v choreografiích Jiřího Kyliána Dítě a kouzla a Sinfonietta, dále role Liftboy–Smrt v představení Isadora Duncan, Johannes Friedemann v tanečním dvojvečeru Malý pan Friedemann a Psycho a ryze komediální postava I. kabaretiéra v představení Někdo to rád… Ve volných chvílích se Alexander Katsapov věnuje četbě a poslechu rockové hudby .

TEREZA PODAŘILOVÁ
V letech 1982 - 90 studovala Taneční konzervatoř v Praze, v letech 1988-90 a 1993 absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu. V roce 1990 přišla do baletu Národního divadla a v roce 1992 zde získala sólistickou smlouvu. Již letmé nahlédnutí do jejího repertoáru dává tušit, že se stejnou jistotou a technikou se pohybuje v klasických titulech i v moderním repertoáru. Pozornost na sebe upoutala v hlavní roli baletu Sylvie i jako Kitri v Donu Quijotovi a Princezna Aurora ve Spící krasavici. Diváci ji mohli vidět v ústřední roli Popelky ve stejnojmenném Prokofjevově baletu, jako Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovkij, Salome v Kruté hře. K nejvýznamnějším úkolům jejího repertoáru patří dvojrole Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Šípková Růženka, Marie v Louskáčkovi, Julie v Romeovi a Julii, titulní role v Isadoře Duncan, Taťána v Oněginovi. O citu pro komediální nadsázku přesvědčila v představení Někdo to rád…, kde ztvárnila roli Sólistky taneční skupiny.
Dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem Janem Kunovským ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael uváděného na scéně Kolowratu. Za rok 1993 obdržela Cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Titulní role v baletním představení Carmen jí vynesla Cenu Thálie za rok 1998 a v roce 1999 získala Cenu nejoblíbenější tanečnice. Mnohokrát se představila i na zahraničních scénách – například v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Holandsku, Japonsku nebo v USA. V roce 1990 získala I. cenu na Celostátní baletní soutěži a v roce 1993 se jako interpretka zúčastnila Choreografické soutěže v Tokiu.

ZUZANA POKORNÁ
V letech 1982 - 1990 vystudovala Taneční konzervatoř Praha a v roce 1990 absolvovala stáž na Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem. V angažmá v Národním divadle byla poprvé v letech 1990 - 92. V letech 1992 - 93 byla sólistkou souboru České baletní divadlo. V roce 1994 se do Národní divadlo v Praze vrátila, nejdříve jako členka souboru a v roce 1995 jako sólistka baletu. Vedle toho spolupracovala s Pražským festivalovým baletem .
K nejvýznamnějším rolím na scéně Národního divadla patří titulní postavy v baletu Giselle, Coppélia a Carmen, Antonina v baletu Čajkovskij, Flora v Dámě s kaméliemi, Julie v Romeovi a Julii, Isadora dívka a Pokojská–Smrt v Isadoře Duncan, Olga v Oněginovi, Gerda von Rinnlingen v baletním dvojvečeru Malý pan Freidemann a Psycho, Růženka, Princezna Florina a Dobrá víla v Čajkovského Šípkové Růžence a velké role v choreografiích Jiřího Kyliána Návrat do neznámé země, Dítě a kouzla a Sinfonietta.
V roce 1994 získala Cenu Thálie za roli Antoniny v baletu Čajkovskij. Za rok 2000 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award jako nejlepší klasická tanečnice.

ZUZANA SUSOVÁ

Narodila se 6. 2. 1977. Pražskou Taneční konzervatoř absolvovala v roce 1995a od roku 1996 je sólistkou baletu Národního divadla. Mezi její první role patřilo vystoupení v Řece (The River) v baletu Amerikana, Svatební pár v Giselle, Svanilda v Coppélii. Pak následovala postava Micaely v Carmen, Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Julie v baletu Romeo a Julie, role Isadory-dívky v původním baletu Libora Vaculíka a Jozefa Bednárika nazvaném Isadora Duncan, Marie v Čajkovského Louskáčkovi (byla za ni nominována na Cenu Thálie).
Zuzana Susová má mimořádný taneční talent. Vyniká něžným, lyrickým projevem, muzikálností a jevištní inteligencí, stejně jako výtečně propracovanou technikou. V roce 1997 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Awards za ztvárnění role Julie v Prokofjevově baletu Romeo a Julie.
KEIKO SAKAMOTO
Narodila se 16. října 1973 v japonské Osace. Vystudovala Ruskou baletní akademii A. Vaganovové, kterou absolvovala v roce 1993. V letech 1993–1996 byla sólistkou Státního akademického divadla Musorgského v Petrohradě. Zde tančila například Odettu v Labutím jezeře, Marii v Louskáčkovi, Ballerinu v Petruškovi, pas de deux v Korzárovi. V letech 1996–1997 působila v Pražském baletním divadle. Od sezony 1997/98 je v angažmá v Národním divadle v Praze jako sólistka baletního souboru. Ke stěžejním rolím jejího repertoáru patří Odetta a Odilie v Labutím jezeře, Marie v Louskáčkovi, zaujala rovněž jako Olga v Oněginovi, Zlá sestra v Popelce, Salomé v Kruté hře nebo Pokojská-Smrt v Isadoře Duncan. Keiko Sakamoto je pověstná svou precizností, každou roli mívá předem do detailu promyšlenou. V budoucnu by se vedle klasiky ráda více věnovala i modernímu repertoáru.

JURIJ SLIPIČ

Narodil se 16. července 1971 ve městě Krivoj Rog. Od sedmi let navštěvoval kroužek společenských tanců, v roce 1981 nastoupil na konzervatoř v Kyjevě, kterou v roce 1989 absolvoval. Jeho prvním angažmá bylo Národní divadlo v Kyjevě. Tam tančil například Pas-de-trois v Labutím jezeře, Svatební pár v Giselle nebo Prince v Louskáčkovi.
V roce 1992 přijel do Prahy. Zde nejdříve působil v Laterně magice v představeních Kouzelný cirkus, Odysseus, Casanova a Kouzelná flétna. V roce 1997 se stal sólistou baletu Národního divadla, kde ho diváci mohli a mohou vídat v Giselle (Svatební pár), v Šípkové Růžence (Kocour), v Louskáčkovi (Francouzský tanec), Popelce (Šašek), v Labutím jezeru (Šašek), v Raymondě (trubadúr Béranger, saracénský tanec), v představení Isadora Duncan (Liftboy – Smrt), Dítě a kouzla a Sinfonietta, Romeo a Julie (Benvolio), Psycho (mladý Norman), Někdo to rád… Jurij Slipič má rád role, v nichž může na jevišti vyjadřovat pocity, a ne pouze předvádět techniku, přitom mu nezáleží na tom, zda jde o modernu nebo o klasiku. Ve volných chvílích se zajímá také o operu a o starou barokní hudbu, rád si poslechne i modernější skladatele – Prokofjeva nebo Šostakoviče.

FILIP VEVERKA

Narodil se v roce 1979 v Brně. Ve svých 8 letech vstoupil do baletní přípravky a v 10 letech se dostal na brněnskou konzervatoř a strávil tam 8 let. V roce 1996 uspěl v konkurzu do baletního sboru Národního divadla v Praze. Sólovou smlouvu získal po necelých 2 letech. Dnes ho diváci mohou vídat jako Myšího krále v Louskáčkovi, titulní roli v Oněginovi, Rudovouse v Labutím jezeře, Tybalta v Romeovi a Julii Friedemannova snového dvojníka v Malém panu Friedemannovi a nejnověji jako II.kabaretiéra v Někdo to rád…nebo Jeana de Brienna v Raymondě.


PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT